Věřit si je základ

Když obyčejný den přinese nečekaný posun

Dnešní den a co je na něm zvláštního? Vlastně vůbec nic. Ale… jedno „ale“ tady je. Všechno začalo včera v noci, než jsem usnula. Přemýšlela jsem o svém blogu, přemýšlela jsem o svých krocích a uvědomila si, že by bylo dobré zkusit postoupit o stupínek výš. Udělat to, co jsem dlouho nechtěla a říkala si, že vlastně nemusím. Upravit svoje stránky a dát jim konečně jméno, duši a doménu. Ne dlouhou, ne složitou, ale přirozenou a hodící se k mému, teď už webu. Konečně…

Když se myšlenky otočí správným směrem

Ano, před pár dny jsem měla myšlenky na smazání, nebo na to prostě nepublikovat a nechat ho chvíli spát. Ale dnes ráno po probuzení přišel nový náboj. Ten, který mě opět vystřelil nahoru, zřejmě proto, že dole se mi už nelíbilo :-D

Nebo to bylo prostě potřeba, něco změnit, aby se moje myšlenky opět otočily do toho pozitivního módu, který je nejlepším motorem v mém životě.

Život není o stěžování, ale o posouvání hranic

Nemám ráda negativitu a lidi, kteří si na něco hrají, ale realita je jiná. Nebo si na něco stěžují a stejně nic nezmění. O tom ale život není. Je o tom nastavovat svoje hranice vždy o kousek dopředu, laťku o kousek výš a zdolávat překážky. Zkoušet, co ještě můžeme a co už ne. Zkoušet to, co nám bude vyhovovat. Prostě testovat sebe a testovat to, co přináší život. Do cesty se nám staví různé překážky a pokud je zdoláme a odhodláme se jít dál a nestát na místě, můžeme si říct: „Dobře žiju.“

Umět se pochválit je síla, ne slabost

Píšu o svých zkušenostech, o svých pocitech a dnes jsem odvedla kus dobré práce. Chválím se? Ano. A víte co? Nestydím se za to a jsem na sebe pyšná. Ne že bych byla nějak geniální, ale nevzdala jsem se. Bojovala jsem za to, čeho chci dosáhnout. Víte, není to o tom, že by se člověk chvástal nebo se vytahoval. A ano, v pár věcech mi pomohla AI a ani za to se nestydím. Ale pochválit sebe samého není špatné, je to jen důkaz toho, že si člověk váží sám sebe. A tenhle „zákon“ je starý jako lidstvo samo.

Mosty, které jsem nakonec nezbořila

O tom, jak jsem to měla před pár dny, jsem psala v článku Jednou nahoře, jednou dole. Protože kolikrát stačí pár dní, aby si člověk uvědomil, že je to jen o něm a ne o nikom jiném.

Chtěla jsem zbořit mosty? Ano, chtěla. Ale pak jsem si řekla: k čemu? Komu tím prospěju? Jen ublížím sama sobě a připravím se o to, co mám ráda a co jsem si vlastně vysnila a to je psaní. Není to o tom mít dlouhé příběhy ani o tom, aby mě někdo litoval. Je to o tom podělit se o zkušenosti, někomu třeba zvednout sebevědomí. nebo prostě jen člověku ukázat, že je to možné, protože všechno jde, když člověk chce.

Budu pokračovat, i když mě od toho budou moje myšlenky odrazovat. Budu pokračovat, i když se najde někdo, komu moje psaní vadí. Budu pokračovat, i kdybych si někdy měla dát od psaní chvíli pauzu.

Věřte si. Je to to nejlepší, co můžete udělat

Věřte si, že dokážete všechno, co si usmyslíte a po čem zatoužíte. A pokud se to přece jen někdy nepovede, nevadí. Zkusili jste to a to je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. Hlavně to nevzdat a nezbořit mosty ještě předtím, než se pokusíte znovu postavit na nohy ;-)