Perfekcionista

Perfekcionista nežije v realitě. On žije v představě o tom, jaká by měla být.

Proto je unavený, ne z práce, ale z neustálého boje mezi tím, co je, a tím, co by podle něj mělo být lepší, přesnější, dokonalejší. Jeho svět není chaotický, je přesně podle měřítka.

A právě ta přesnost ho někdy dusí, protože perfekcionista nehoní dokonalost proto, že by byl pyšný, ale honí ji proto, že se bojí jakéhokoliv selhání a bojí se zklamat své okolí. Má strach, že když nebude perfektní, nebude to dost.

A tak opravuje i to, co už dávno stačí, jako že přepisuje věty, které byly dobré, přemýšlí nad tím, co řekl nebo co udělal, i když to už dávno ostatní neřeší. A když pak něco dokončí, necítí úlevu, ale jen další nutkání k plnění dalších úkolů, které na něj čekají. Více o samotném pojmu najdete i na Wikipedii.

Perfekcionista: člověk, který se bojí chyb víc než bolesti

Perfekcionismus není o dokonalosti, ale o strachu. Je to neviditelný tlak, který nutí člověka být lepším, přesnějším a výkonnějším za jakoukoliv cenu. Ale ne proto, aby zazářil, ale proto, aby neměl pocit, že selhal. Takový člověk žije mezi dvěma světy, mezi tím co je a tím, co by podle něj mělo být. A právě tenhle prostor mezi realitou a ideálem ho vyčerpává víc, než samotné snažení.

Psychologie dnes ví, že perfekcionismus není jedna vlastnost, ale celý soubor vnitřních tlaků.

Výzkumy Hewitta a Fletta ukazují, že existují tři tváře perfekcionismu a každá z nich bolí jinak.

První je perfekcionismus orientovaný na sebe.

To je ten tichý hlas uvnitř, který říká „musím být dokonalý“ a tak si člověk nastaví laťku tak vysoko, že na ni sotva dosáhne, a když se mu to nepovede, viní sám sebe. Nevidí, co dokázal, vidí jen to, co ještě nebylo dost.

Druhá tvář míří ven, tedy perfekcionismus orientovaný na ostatní.

„Ty musíš být dokonalý.“

Tady se tlak přelévá do vztahů. Partner, děti, kolegové a všichni cítí, že nic není dost dobré. Ne proto, že by perfekcionista chtěl druhé zraňovat, ale protože jeho vnitřní měřítko je tak přísné, že ho promítá i na svět kolem sebe.

A třetí, nejbolestivější forma, je perfekcionismus sociálně předepsaný.

„Oni očekávají, že budu dokonalý.“

To je ten typ, který nejvíc ničí. Člověk má pocit, že jeho hodnota je podmíněná výkonem. Že přijetí, láska nebo respekt přichází jen tehdy, když je bezchybný. Tahle forma perfekcionismu je silně spojená s úzkostí, sociálním tlakem a chronickým stresem, často žije v černobílém světě, kdy je všechno buď dokonalé, nebo špatné, úspěch nebo selhání.

A tahle rigidní logika ho vede k tomu, že opravuje i to, co už dávno stačí. Přepisuje věty, které byly dobré. Přemýšlí nad rozhovory, které už nikdo jiný neřeší. A když něco dokončí, necítí úlevu, ale jen další povinnost, která čeká.

Paradoxem je, že perfekcionismus často vede k prokrastinaci, ne proto, že by byl člověk líný, ale proto, že se bojí začít, bojí se, že výsledek nebude dost dobrý.

A tak úkol odkládá, až ho nakonec dělá pod tlakem, což jen potvrzuje jeho pocit nedostatečnosti.

Výzkumy ukazují, že perfekcionismus je spojený s úzkostmi, depresí, poruchami příjmu potravy, obsedantními rysy i vyhořením. Je to tichý motor, který člověka žene dopředu, ale nikdy mu nedovolí zastavit. A když už přece zastaví, necítí klid, ale jen vinu.

Příčiny perfekcionismu bývají hluboké.

Často vzniká ve výchově, kde bylo přijetí podmíněné výkonem, nebo tam, kde byla kritika běžnější než pochvala. Někdy rodiče nevědomky přenášejí na děti vlastní nenaplněné ambice, tedy touhu „dohnat“ to, co se jim samotným nepovedlo, a tak na dítě kladou nároky, které jsou někdy až nemožné.

Pro mnoho dětí se pak perfekcionismus stává strategií přežití, způsobem, jak si zajistit pozornost, bezpečí nebo lásku a jindy je to kombinace citlivosti, potřeby kontroly a kultury, která oslavuje výkon víc než lidskost.

Ve vztazích perfekcionista často bojuje s pocitem, že není dost, nebo že druzí nejsou dost.

A v práci se přetěžuje, protože neumí delegovat, neumí odpočívat a neumí říct „tohle stačí“.

Jeho vnitřní kritika je hlas, který nikdy neutichá.

Perfekcionismus má ovšem i svou zdravou stránku.

Existuje adaptivní forma, která vede k vysoké kvalitě, zodpovědnosti a pečlivosti, tedy ta, která člověka posouvá, ale nezraňuje. Takže rozdíl mezi zdravým a nezdravým perfekcionismem je jednoduchý, zdravý dovolí dýchat, nezdravý ne.

A jak s perfekcionismem pracovat?

Psychoterapie ukazuje, že nejúčinnější je kombinace kognitivně‑behaviorální práce, schématerapie a učení se sebesoucitu.

Ne měkkosti jako slabosti, ale měkkosti jako odvahy. Perfekcionista nepotřebuje být lepší, potřebuje být jemnější k sobě, potřebuje slyšet, že „dost“ je někdy víc než „dokonalé“.

A že hodnota člověka není v tom, co vytvoří, ale v tom, kým je.