Návrat, který není stejný

Vracíme se tam, kde nám bylo dobře

Když vám to dojde až po letech

Už se vám někdy stalo, že jste si uvědomili, že se v životě pořád vracíte někam, odkud jste už tolikrát odešli? Že vás to táhne zpátky na jedno jediné místo, kde vám ale bylo dobře? Já to tak mám. A dlouho mi to nedocházelo. Až dnes ráno mi to celé docvaklo.

Proč se vracíme na stejná místa

Nevracíme se na místa, kde nám bylo špatně. Vracíme se tam, kde jsme se cítili dobře, potřební, uznávaní. A hlavně tam, kde bylo dobře nám samotným.

Jak jsem hledala svoje místo

Práce. Pro někoho „sprosté slovo“ :-D, pro jiného naplnění, pro dalšího těžkost nebo nutnost. A někdo do ní chodí s odporem, jen aby měl „něco“.

Já jsem se dlouho hledala. Prošla jsem výrobou, logistikou, byla jsem klasický zaměstnanec i zástupce mistra. Pracovala jsem s lidmi jako obyčejná prodavačka i jako vedoucí úseku. A taky jsem snila o práci obchodního zástupce nebo o psaní.

Sen o psaní, který se splnil

Na obchodního zástupce nemám maturitu ani zkušenosti, ale nehroutím se z toho. A sen o psaní? Ten se mi vlastně splnil. Byla jsem redaktorka, mám svůj blog, sdílím příběhy a zkušenosti. Takže píšu a naplňuje mě to.

Jak jsem zakotvila v logistice

A co se týká práce, zjistila jsem, že můžu dělat cokoliv, když mám chuť a odhodlání. A moje chuť i odhodlání mě nakonec dovedly do skladu. Jezdím na VZV, na „zdvižce“, každý tomu říká jinak. A kupodivu mě logistika naplňuje. Miluju řízení, takže je to vlastně i můj koníček. A když se práce stane zálibou, je to to nejlepší, co vás může potkat.

Lidé, jako samostatná kapitola

Lidi už jsou jiná kapitola. Někdy je práce s neschopnými lidmi horší než práce samotná.

Co obnáší moje práce

A co logistika obnáší? V mém případě řízení zdvižky, přípravu beden na nakládku, olepování, označování pro zákazníky jako je VW, Audi, Škoda, Porsche, Jaguar a další. Prostě klasická expedice pro automobilky. A když se mistrovi nechce nakládat, občas naložím i kamion. Je to risk, protože když se něco poškodí… jujky :-D Ale když si člověk dá pozor, nic se nestane.

Můj návrat do Autoneum

A teď k tomu hlavnímu. Tahle firma názvem Autoneum, dříve Borgers, je asi mým „osudem“. Píšu to s nadsázkou, proto ty uvozovky.

Pobočka ve Volduchách se otevřela v lednu 2004 a já tam po pár měsících nastoupila. Bylo to nové, čisté, a měli jsme úžasného ředitele. Na skvělé lidi se nezapomíná.

Cesty, které mě pořád vedly zpět

Protože jsem rodačka z Rokycan a fabrika byla i tam, nechala jsem se přesunout blíž domů. Chvíli po přestupu jsem otěhotněla a pár let jsem se nevrátila. Po mateřské jsem chtěla změnu, tak jsem šla jinam. Mám ráda kontakt s lidmi, takže obchod byla jasná volba.

Jenže Rokycanský okres není velký a pobočky jsou tu tři. Takže jsem to měla pořád na očích.

Po rozvodu jsem se přestěhovala do menšího městečka kousek od Rokycan a hádejte co? Další pobočka. Tam jsem nakonec nastoupila do výroby a byla tam šest let. Spokojená, naplněná, klidná. Ale z osobních důvodů jsem následně i odtamtud odešla.

Návraty, které nedávají smysl… a přesto dávají

Poprvé do skladu, Mubea v Cerhovicích. Odtud mám i kočičku Pivoňku, kterou jsem zmiňovala v jednom z minulých příběhů. Jenže tam byl třísměnný provoz a já chtěla zůstat u nepřetržitého. Tak jsem po dvou letech odešla do firmy Lorenc právě ve Volduchách. Tam jsem byla čtyři a půl roku. A expedovali jsme právě pro Borgers. Neustále na tom samém místě, v tom samém skladu.

Takže jsem se vlastně znovu vrátila do Volduch, do fabriky, kde jsem začínala. Pak se to přejmenovalo na Autoneum, Lorenc nás prodal… a já jsem se ocitla zase na začátku své cesty.

Proč se pořád vracím?

Je zvláštní, jak se cesty prolínají. Jak nás kroky vedou určitým směrem a ve finále vlastně pořád stejným. Říkám si: proč se pořád vracím na jedno místo?

Někdo řekne, že se firma jmenuje jinak. Ale věřte mi, změnil se jen název a majitel. Jinak je to pořád stejné. Stejná výroba, podobní lidé, podobné vedení. V podstatě se nezměnilo nic.

Nejsem to já tehdy. Jsem to já dnes.

A co já tady? Někdo řekne osud. Někdo náhoda. Někdo, že mám něco nedořešeného. A někdo v tom nevidí nic zvláštního.

Ale já už vím, že to není kruh. Protože já nejsem stejná jako tehdy.

Byla jsem nerozhodná, bez sebevědomí, bez potřeby být vidět. Dnes jsem jiná. Silnější. Klidnější. Jistější. A stejně jako se změnil název firmy, změnila jsem se i já.

Život není kruh. Život je spirála.

A tady přichází ta myšlenka, kterou mi kdysi někdo řekl a já ji teď konečně chápu:

Život není kruh. Život je spirála. Vracíš se na stejná místa, ale pokaždé o úroveň výš.

A přesně tak to mám já. Pořád jsem tady. A pořád je tady i tohle „moje“ místo.

Není to osud. Je to vzorec mého života. Linie, po které jdu. Cesta, která zatím nekončí…